Neuroinflamace (záněty nervů): možná souvislost mezi parodontitidou a depresí

Dr. Figuero a dr. García-Bueno, co vás inspirovalo ke zkoumání vztahu mezi parodontitidou a depresí?
Figuero: Nápad vznikl při spolupráci vědeckých skupin „Etiologie a léčba parodontálních a periimplantátových onemocnění“ a „Molekulární neuropsychofarmakologie“ na univerzitě Complutense v Madridu. První skupina má značné zkušenosti s výzkumem onemocnění parodontu a jejich vlivů na další systémová onemocnění, jako jsou kardiovaskulární onemocnění a diabetes, nepříznivý průběh těhotenství a obezita (tzv. parodontologickou medicínou). Druhá skupina se zabývá výzkumem zaměřeným na zkoumání role původu a důsledků zánětu nervů, a to z pohledu molekulární, buněčné, behaviorální a kognitivní změny pozorované u pacientů s diagnostikovaným závažným neuropsychiatrickým onemocněním, jako je deprese, a u experimentálních modelů těchto komplexních onemocnění. Konkrétně se zkoumal možný zánětlivý původ deprese, přičemž prvním kandidátem byla střevní mikrobiota. Jakmile byla tato souvislost prokázána, bylo dalším logickým krokem prozkoumat ostatní tělesné oblasti a podmínky, ve kterých by mohlo docházet k bakteriální dysbióze, a to nás dovedlo k parodontitidě. Obě skupiny vědců se proto rozhodly realizovat společný výzkum s cílem zjistit, zda by mohla být parodontitida zdrojem zánětu nervů, a to na modelu krys, které vykazovaly mnoho patofyziologických projevů deprese.

Ve své studii jste prostřednictvím preklinického in-vivo modelu analyzovali možné mechanismy souvislosti mezi depresí a parodontitidou, a to na behaviorální, mikrobiologické a molekulární úrovni. Můžete mi prosím upřesnit, co jste dělali a k jakým zjištěním jste dospěli?
García-Bueno: Stručně řečeno, u Wistarských krys byla nejprve v kombinovaném modelu vyvolána parodontitida, a to jejich vystavením 12týdennímu perorálnímu podání Porphyromonas gingivalis a Fusubacterium nucleatum, následně byly krysy vystaveny mírnému třítýdennímu chronickému stresu. Byly vytvořeny tři experimentální skupiny, jedna s parodontitidou a mírným chronickým stresem, druhá s parodontitidou bez chronického stresu a třetí s mírným chronickým stresem bez parodontitidy, a jedna kontrolní skupina (bez parodontitidy a bez chronického stresu). Nejprve jsme ověřili vyvolání parodontitidy a deprese (na základě parodontologických klinických proměnných, úrovně kosti alveolárního výběžku a depresivního chování) a následně jsme určili počty mikroorganismů a zánětlivé mediátory v přední mozkové kůře, jakož i další periferní markery, abychom prozkoumali možné mechanismy zahrnuté do vztahu mezi oběma stavy. Hlavními zjištěními byl nález výraznějšího stupně zánětu gingivy, úbytek kosti alveolárního výběžku, depresivní fenotyp a zánětlivá reakce v mozku u zvířat s parodontitidou a depresí. V této kombinované skupině navíc byla zaznamenána přítomnost F. nucleatum v mozku.

Došli jste tedy k závěru, že zánět nervů vyvolaný F. nucleatum může být spojovacím mechanismem mezi parodontitidou a depresí. Co znamenají vaše zjištění pro budoucí výzkum v této oblasti?
Figuero: Pokud víme, je to vůbec poprvé, co byly parodontologické patogeny zjištěny v mozku krys vystavených kombinovanému modelu parodontitidy a deprese, a přítomnost F. nucleatum by tak mohla být považována za přímého původce zánětu nervů. Význam a vliv možného přenosu F. nucleatum z ústní dutiny na depresivní chování je však zapotřebí nadále zkoumat. Jakmile budeme znát přesnou etiologii, budeme moci navrhnout terapeutické strategie, které by zabránily tomuto procesu a jeho negativním důsledkům na struktury a funkce mozku. Budoucí výzkum by měl být proveden za různých experimentálních scénářů a v dlouhodobém horizontu také u pacientů. Pokud by se potvrdila naše zjištění, mohla by se léčba parodontitidy stát součástí preventivní podpůrné léčby depresí.

Vyvstala během výzkumu nějaká zásadní výzva, a pokud ano, jaká?
García-Bueno: Největší výzvou bylo vytvoření kombinovaného zvířecího modelu parodontitidy a deprese. Pro oba stavy existuje mnoho experimentálních modelů a celá řada možných kombinací. Dlouhou dobu nám trvalo vylepšení a zdokonalení designu studie tak, abychom byli schopni u obou patologických stavů vytvořit některé charakteristické patofyziologické změny. Nakonec jsme našli kombinaci, která nám umožnila vyvolat u zvířat vystavených oběma patologickým stimulům synergické účinky na několika úrovních.

Parodontitida je velice komplexní onemocnění a vědci ji spojují s řadou různých chorob, jako jsou kardiovaskulární problémy, rakovina a metabolický syndrom. Přispějí vaše poznatky k porozumění parodontitidě jako celku?
Figuero: Naše poznatky podporují pohled na parodontitidu jako na patologický stav s potenciálem přímo ovlivňovat centrální nervový systém, vedle vztahu k dalším systémovým onemocněním. Byly zkoumány také vlivy parodontitidy na neurologická a neurodegenerativní onemocnění, jako je Alzheimerova choroba, ale naše výsledky mimo jiné naznačují, že by parodontitida mohla u vnímavých neuropsychiatrických pacientů nějakým způsobem přispívat také k některým behaviorálním a kognitivním změnám. V posledních letech je k dispozici stále více vědeckých důkazů z epidemiologických studií na téma vztahu mezi špatnou ústní hygienou a duševními poruchami (včetně psychóz a afektivních poruch).

Deprese je celosvětově jedním z nejčastějších duševních onemocnění a podle Světové zdravotnické organizace trpí mírnými až těžkými depresivními epizodami více než 264 milionů lidí všech věkových kategorií. Je však pravděpodobné, že je i mnoho dalších nehlášených případů. Myslíte si, že tyto statistické údaje naznačují potřebu bližší spolupráce mezi psychology a stomatologickými odborníky? Jak by mohla taková případná spolupráce vypadat?
García-Bueno: Epidemiologická data ukazují zvyšující se komorbiditu mezi depresí a parodontitidou. Závažná parodontitida (v současné době parodontitida ve III. a IV. stadiu) je celosvětově šestým nejčastějším chronickým nepřenosným onemocněním, které postihuje více než 700 milionů lidí. Vzhledem k vysoké prevalenci obou onemocnění se proto užší spolupráce mezi psychology, psychiatry a stomatologickými odborníky jeví více než kdy předtím jako nezbytně nutná. Tito příslušní zdravotničtí odborníci by měli pacienty informovat o možném vztahu mezi oběma klinickými entitami a bylo by žádoucí zapojit do základní informativní a preventivní role primární péče také praktické lékaře, kteří jsou často první linií odborníků, na které se obracejí pacienti s psychiatrickými symptomy.

Jaké máte se svým výzkumem v této oblasti plány do budoucna?
Figuero: Naším nejbližším budoucím cílem je podrobněji prozkoumat vztah mezi parodontitidou a depresí, zkoumat doplňující molekulární a buněčné dráhy na našem kombinovaném experimentálním modelu a hledat nové biomarkery. Kromě toho budeme dolaďovat nový experimentální model se závažnějšími klinickými stavy parodontitidy, u nichž budeme vyhodnocovat vliv parodontologické léčby (supra a subgingivální odstranění zubního mikrobiálního povlaku a zubního kamene v kombinaci s antiseptickými prostředky), a budeme se také snažit vytvořit spolehlivý model, na kterém by bylo možné zkoumat vliv parodontitidy na další psychiatrická onemocnění, jako je např. schizofrenie.

Nakonec bychom chtěli přenést všechny preklinické poznatky do klinické oblasti a navrhnout klinické studie, s cílem zlepšit symptomatologii pacientů s diagnózou deprese, schizofrenie nebo jiných neuropsychiatrických onemocnění pomocí strategií založených na zlepšení jejich parodontálního zdraví.

Přestože možnou souvislost deprese a parodontitidy naznačuje stále více důkazů, literatura je v tomto ohledu stále kontroverzní, což vyvolává otázky, zda je parodontitida příčinou, důsledkem nebo jen souběžným jevem deprese. Budoucí preklinický a klinický výzkum by se tedy měl snažit objasnit oboustranný potenciál vztahu mezi těmito dvěma patologickými stavy.