„Prevence 0“: nejúčinnější prevence periimplantitidy?

Chronická parodontitida je jedním s nejvýznamnějších nenakažlivých onemocnění v oboru stomatologie, přičemž v literatuře nalezneme doporučené principy její prevence.

S narůstajícím množstvím zaváděných implantátů se zubní lékaři stále častěji setkávají i se záněty tkání v okolí implantátů (obr. 1–3). Obdobně jako v případě parodontitidy u přirozených zubů se jedná o onemocnění etiologicky související s bakteriálním biofilmem, ale na rozdíl od destrukce parodontálních vláken a kosti dominuje periimplantátová mukozitida a po čase i progresivní resorpce alveolární kosti. Pozornost v této souvislosti zaslouží jednak příčiny vzniku onemocnění, ale rovněž i absence „zlatého standardu“ terapie. Kromě samotných preventivních opatření, jimiž vzniku periimplantátových zánětů předcházíme, musí lékař vzít v úvahu i řadu detailů ještě dříve, než se rozhodne implantát zavést. Tím se účinně předchází potenciálním iatrogenním komplikacím. Zubní lékaři by měli brát v úvahu i jiná protetická řešení, která lze pacientům nabízet, jelikož náhrada chybějících zubů implantáty nemusí z pohledu pacienta vždy představovat nejlepší řešení. Každý lékař by měl navíc zvažovat i schopnosti celého ošetřujícího týmu, ať už se jedná o chirurga, protetika, dentální hygienistku či zubního technika. Sebekritické zvážení vlastních schopností je samo o sobě preventivním opatřením minimalizujícím možnost vzniku periimplantátových onemocnění. Tento přístup předcházející klasické základní prevenci autoři nazývají „prevence 0“.

Pacient

Zvažujeme-li ošetření pomocí implantátů, musíme pacienta o jeho charakteru a průběhu důsledně poučit. Klíčové je pacienta seznámit s nevyhnutelnou nutností pečlivé domácí ústní hygieny a kontrol v rámci Recallu včetně pravidelných návštěv dentální hygienistky. Lege artis provedené ošetření a na něj navazující dlouhodobá compliance pacienta jsou klíčem k úspěchu. Lékař musí pacienta seznámit též s negativním vlivem celkových onemocnění (osteogenesis imperfecta, ektodermální dysplazie, diabetes), léčiv (bisfosfonáty), potenciální radioterapie v oblasti hlavy a krku a kouření. Rizikovým faktorem je i přítomnost agresivní parodontitidy v anamnéze. 

 

Lokalizace

Ztráta vlastních zubů vede s ohledem na lokalizaci k pestrým resorptivním projevům alveolární kosti a úbytku měkkých tkání. Proces hojení po extrakcích mohou ovlivnit následující situace: destrukce parodontu v okolí zubu, infekce endodontu, vertikální fraktury kořenů, tenká vestibulární kompakta, bukální či naopak lingvální pozice zubu v oblouku, traumatická extrakce, pneumatizace čelistní dutiny, medikace, celková onemocnění, ageneze zubů a mukózní přenos žvýkacích sil u snímatelných náhrad. Dále je třeba mít na paměti topografickou anatomii a blízkost rizikových anatomických struktur (čelistní dutina, n. alveolaris inferior), zvážit stav parodontu a eventuálně kvalitu endodonticky ošetřených zubů sousedících s místem, do něhož zvažujeme implantaci. Roli hraje i tělesná konstituce pacienta a biotyp měkkých tkání. Linkevicius et al. uvádějí, že v případě tenkého biotypu gingivy dochází po extrakci k větší resorpci marginální kosti než v případě biotypu silného. Nedostatečné množství kosti pro implantaci vedlo k vývoji řady konceptů ošetření, jejichž cílem bylo a je vyhnout se rozsáhlým augmentacím. Za všechny uveďme krátké, angulované či pterygoidní implantáty. Dlouhodobá prognóza takovýchto náhrad je diskutabilní. Vždy ovšem platí, že náhrady využívající takovýchto implantátů jsou hůře čistitelné a jejich každodenní údržba je pro pacienta náročná.

 

Zaujala vás ukázka článku?

Celý článek můžete prostudovat v příslušném vydání časopisu Implants CZ/SK 1/2019
stáhněte jej ve formátu PDF

Štítky: