Zahráváme si s pravdou? Aneb co víme o etiologii ortodontických anomálií

Genetické faktory
Lauc et al. (2003) tvrdí, že genetické faktory jsou při vzniku ortodontických anomálií zásadní a cituje několik dvojčecích studií. Výsledky sourozeneckých výzkumů však mohou být zavádějící – nezohledňují vliv sdíleného prostředí, který ve svém výzkumu popisuje Garn et al. (1979).

Některé morfologické rysy se nicméně zdají být pro příslušníky určitých rodin typické. Možným vysvětlením je dědičná predispozice všech zvířat ke specifické svalové funkci. Wiley (1962) popisuje rituál páření koljušek tříostných a tvrdí, že „vzor a posloupnost jejich pohybů je stejně tak součástí genetické výbavy ryby jako tvar těla.“

Epidemiologické studie prokazují, že dědičnost ortodontických anomálií neodpovídá Mendelovým zákonům. Oproti tomu srpkovitá anémie, jak uvádí Mew (1986), se v některých populacích vyskytuje endemicky. Svému nositeli poskytuje částečnou imunitu proti malárii. Proto v lokalitách, kde je přínosem pro přežití, nalézáme její progresivní familiární a geografické rozšíření.

U ortodontických anomálií neprokazujeme progresivní typ jejich rozšíření, každou jejich variantu nalézáme i v těch nejzapadlejších koutech světa. Evoluční změny tohoto rozsahu by vyžadovaly miliony let, ne jednu generaci, mimoto co za genetickou výhodu by anomálie přinesla?

Pokud tedy nelze aplikovat genetický model na etiologii ortodontických anomálií, co je tedy jejich příčinou?

Environmentální faktory
Důkazy hovoří jasně ve prospěch environmentálních příčin. Weiland et al. (1997) při porovnání lebek rakouských mužů z 19. století se současnou mužskou populací zjistil, že radikální změny ve stravovacích návycích vedly u soudobé skupiny vyšetřovaných k výrazně většímu výskytu ortodontických anomálií.

Corruccini a Lee (1984) nalezli vyšší počet malokluzí u čínských dětí narozených ve Velké Británii ve srovnání s jejich rodiči-přistěhovalci, kteří vyrůstali v méně rozvinutých zemích. Vzhledem k tomu, že genetické faktory se nezměnily, byl výskyt ortodontických anomálií u potomků připsaný na vrub stravě, předčasné ztrátě dočasných zubů z důvodu zubního kazu či ústnímu dýchání.

Studie Corruccini a Beechera (1981, 1983, 1984) dále prokázaly, že měkká strava výrazně zvyšuje výskyt dentálních a skeletálních anomálií u krys, makaků a primátů. Je to pravděpodobně způsobeno nižším klidovým napětím žvýkacích svalů, což následně vede ke kompenzační hyperaktivitě mimických svalů obličeje.

Snad nejvýmluvnější je Harvoldova série experimentů na primátech, kde ústní dýchání prokazatelně způsobilo řadu ortodontických anomálií, jako je větší výška obličeje, strmý sklon mandibulární linie, větší goniový úhel a další skeletální a dentální anomálie. Harvold shrnuje, že ústní dýchání bylo spouštěcím faktorem, ale je to abnormální svalová funkce, která anomálii způsobí.

Ať už zastánci genetické či environmentální teorie neberou v potaz svalovou dysfunkci jako příčinu malokluzí. Ukázalo se však, že textura a nutriční hodnota stravy má vliv na tonus obličejových svalů a ústní dýchání způsobuje abnormální svalovou funkci. Dokonce z genetického hlediska se ve zvířecí říši prokazuje zjevná tendence k dědičnosti svalové funkce (či dysfunkce).

Beggův manifest z roku 1954 tvrdí, že absence písku v moderní stravě vede k menšímu opotřebení zubů aproximálně a následně ke vzniku stěsnání. I když Begg věřil, že tento environmentální faktor způsobuje stěsnání zubů, jeho teorie je založena na přesvědčení, že tvar čelistí je dědičný a neměnný.

Curruccini (1990) tuto teorii posléze odmítnul. Vyjádřil se v tom smyslu, že Beggovy vlastní výsledky zpochybňují jeho teorii, protože výskyt stěsnání i míra atrice zubů se zvyšují s věkem.

Přestože byla Beggova tvrzení zamítnuta, dodnes slouží ortodontistům jako jeden z argumentů pro zkrácení zubních oblouků extrakcemi.

Profil třináctileté dívky na obrázku (obr. 1) ukazuje málo vyvinutou dolní čelist, což je i příčinou zvětšeného incizálního schůdku. Viditelné napětí musculus mentalis také poukazuje na infantilní typ polykání, které spolu se zvýšenou aktivitou mentálního svalu je příčinou této skeletální anomálie.

Po šesti měsících používání myofunkčního aparátu spolu s myofunkční terapií došlo u této dívky k posunu dolní čelisti vpřed uvolněním svalového napětí a, jako malý bonus, ke spontánnímu vyrovnání dolního frontálního úseku (obr. 2).

Navzdory důkazům je koncepce svalových příčin ortodontických anomálií držena pod pokličkou. Kdyby byla všeobecně přijata, pak jsou z morálního hlediska velké změny v oboru nevyhnutelné.

Ten čas již nastal.

Obrazovou dokumentaci k článku naleznete ve vydání DT č. 1/2012