Dental Tribune Czech Republic & Slovakia

Kompobond: Vývoj nového dentálního výplňového materiálu – část I.

By Dr. Irfan Ahmad
June 10, 2012

Za klinickým úspěchem amalgámu stojí, vedle jeho fyzikálních a mechanických vlastností, zejména jeho jednoduché zpracování a technická „shovívavost“. Směšný slogan „vyvrtejte a vyplňte“ spojený se stomatologickým ošetřením trefně popisuje postup zhotovování amalgámové výplně. Obvyklý postup zhotovování amalgámových výplní lze označit jako „jednokrokový“. Po exkavaci zubního kazu a preparaci zubu se amalgám aplikuje přímo do kavity, anatomicky se vytvaruje a vyleští. Tento pracovní postup navíc není technicky citlivý a takto zhotovené výplně jsou poměrně odolné vůči abrazi, finančně nenáročné a expanze materiálu, ke které dochází po zhotovení výplně, napomáhá vytvořit kvalitní okrajový uzávěr. 

 

Ústup amalgámu začal v 80. letech v souvislosti s otázkami, které vyvstaly ohledně potřeby nadměrného odstranění tvrdých zubních tkání z důvodu vytvoření podsekřivin potřebných pro retenci, korozivních produktů, špatné estetiky a možné toxicity rtuti.1 Od té doby odborníci hledají k tomuto kultovnímu a všudypřítomnému výplňovému materiálu vhodné alternativy – kandidátem jsou: kompozitní pryskyřice. V posledních několika desetiletích jsme byli svědky fenomenálního výzkumu a pokroku na poli kompozitních pryskyřic, které mají utišit obavy týkající se odolnosti vůči abrazi, retence struktury zubu, marginální adaptace a pooperační citlivosti. Stálou Achillovou patou kompozit nicméně zůstává polymerační kontrakce, která ovlivňuje životnost výplní.2 Novější materiály se ale snaží překonat mnoho negativních vlivů spojených s polymerační kontrakcí. Zlepšování je postaveno na dvojím základě: zaprvé, na lepším pochopení a účinnosti vazby k dentinu a zadruhé, na vývoji chemického složení kompozitní pryskyřice, které by řešilo problémy polymerační kontrakce, a to včetně vynikajících fyzikálních a mechanických vlastností, které by vyhovovaly nepříznivým podmínkám dutiny ústní. Abychom mohli ocenit vývoj kompobondů, je důležité zmapovat vědecké objevy týkající se vazby k dentinu i kompozitní pryskyřice.

 

Z historie
Ideální výplňový materiál by měl být estetický, přilnavý, odolný vůči abrazi a bioaktivní, aby spíše než reparaci tvrdých zubních tkání podporoval jejich regeneraci. V posledních šesti dekádách jsme byli svědky zavedení mnoha inovativních materiálů coby náhrady amalgámu a zároveň coby možných ideálních materiálů. Tyto nové materiály lze rozdělit na pryskyřice a skloionomery, včetně mnoha hybridů sestávajících z kombinace obou výše zmíněných. Pryskyřice vykazují spolehlivou vazbu ke sklovině, ale méně předvídatelnou vazbu k dentinu.3 Skloionomery naproti tomu vykazují lepší vazbu k dentinu, protože nabízí skutečnou chemickou adhezi spojenou s tzv. bio- aktivitou, projevující se uvolňováním fluoridových iontů. Ve srovnání s pryskyřicí mají však horší mechanické vlastnosti. Kladných vlastností obou výše zmíněných materiálů se s různou úspěšností snaží využít celá řada tzv. hybridních materiálů, mezi které patří např. pryskyřicí modifikované skloionomery, kompomery a giomery. Například v roce 2001 byly představeny giomery obsahující rychle reagující skleněné plnivo, které usnadňuje uvolňování fluoridů z kompozitní pryskyřice. 4

Mezi další třídy materiálů patří silorany a ormocery. Přestože kompozita na bázi siloranů mají ze všech pryskyřic nejmenší polymerační kontrakci, vykazují smíšené mechanické vlastnosti: pevnost v ohybu (FS) a modul elasticity (MOE) jsou vyšší, ale jejich pevnost v tlaku a mikrotvrdost jsou v porovnání s kompozity na bázi metakrylátů nižší.5 Dalším přírůstkem v nabídce dentálních výplňových technologií jsou ormocery, vykazující vynikající odolnost vůči abrazi, ale špatnou leštitelnost. Vývoj kompobondů, který byl zahájen v roce 2009, je založen na slibných klinických výsledcích dentinových adheziv (dále jen DBA) a kompozitních pryskyřic.

Dentinové vazebné prostředky
Technika leptání kyselinou, představená Buonacorem v roce 1955, byla klíčovou a otevřela dveře možnostem, jak dosáhnout vazby mezi vlastními zubními tkáněmi a umělými výplňovými materiály na bázi pryskyřic.6 Zatímco vytváření vazby se sklovinou se od svého zavedení před více než půl stoletím změnilo pouze minimálně, vytváření vazby s dentinem se ukázalo být daleko náročnějším úkonem, který neustále prochází obrovskými změnami. Významným pokrokem ve vytváření trvalé vazby s dentinem bylo v 70. letech představení techniky Total-etch (neboli totálního leptání) (dále jen TE) (obr. 1).7

První samo-leptací (dále jen SE) primer, kombinující leptadlo a primer v jednom kroku, byl představen počátkem 90. let.8 SE primery nejen zjednodušují vytváření vazby s dentinem, ale také odstraňují chyby související s tímto náročným klinickým postupem. Výsledkem byla předvídatelnější vazba k dentinu a delší životnost kompozitních výplní. Další dekáda byla svědkem celé řady kombinací včetně leptadla + primeru následovaného adhezivem, leptadla následovaného primerem + adhezivem, a v neposlední řadě, v polovině 90. let také kombinací všech tří složek, leptadla + primeru + adheziva, v jednom produktu určeném pro použití v jednom kroku (obr. 2).

Současné DBA lze rozdělit do dvou skupin: TE nebo SE. Aby byla situace ještě komplikovanější, jsou TE vazebné systémy k dostání jako tří nebo dvousložkové systémy a SE jako dvou nebo jednosložkové systémy, které se prodávají ve třech, dvou nebo jedné lahvičce. Za účelem eliminace možných dilemat souvisejících s výběrem vhodného DBA, zjednodušení klinických postupů a chyb, převládá v poslední době trend odklonu a ústupu od vícesložkových a vícekrokových systémů.9 Dobrou zprávou také je, že skupiny TE i SE mají pevnost vazby k dentinu srovnatelnou s pevností vazby ke sklovině (zhruba 22 MPa).10

Nejvýraznějším rozdílem mezi TE a SE prostředky je to, že u představitelů první skupiny je nutná počáteční fáze leptání, zatímco u představitelů druhé skupiny nikoliv. U TE dochází k simultánnímu leptání skloviny a dentinu a to zpravidla za použití fosforečné kyseliny. Poté se nanáší primer a adhezivum, nebo obě složky najednou v podobě jedné tekutiny. U SE prostředků je předběžné leptání zbytečné, protože se provádí současně s nanášením primeru a adheziva.

Ačkoli SE prostředky urychlují vytváření vazby, hlavní rozdíl mezi TE a SE vazebnými prostředky se týká smear-layer. U TE prostředků je leptání a sušení dentinu citlivé na chyby v klinickém postupu. Je to proto, že je rozpuštěna anorganická složka dentinu a organická kolagenní matrix zůstává bez podpory. Pokud se tato organická matrix nerehydratuje primerem a adhezivem, je dentinová vazba značně oslabena. Aby bylo možné kolagenní vlákna hydratovat, musí být dentin udržen vlhký, což je klinicky obtížné zajistit. Alternativně by měl DBA obsahovat rozpouštědlo, které by rehydratovalo kolagenní vlákna, např. vodu nebo etanol, takže by mohlo adhezivum impregnovat prostory dříve obsazené anorganickou složkou a vytvořit z pryskyřice a kolagenu celek nebo hybridní vrstvu.

U DBA obsahujících jako rozpouštědlo aceton je velice pravděpodobné, že dojde k vysušení dentinu, protože aceton se rychle odpařuje, což má za následek kolaps kolagenní sítě.11 Není-li přesně dodržen správný postup adheze, bude dentinová vazba horší, způsobí špatnou přilnavost, okrajové netěsnosti, diskolorace a pooperační citlivost. Jedním z důvodů pooperační citlivosti je nedostatečný uzávěr dentinových tubulů po jejich předchozím leptání.12 Jak již bylo zmíněno výše, dochází k tomu následkem nedodržení správného pracovního postupu a týká se to zejména TE vícekrokových vazebných prostředků. Po leptání jsou dentinové tubuly obnažené a po odstranění anorganické matrix a smear-layer nechráněné. Nejsou-li zcela správně provedeny další dva kroky, nanesení primeru a adheziva tak, aby byly tubuly uzavřeny odpovídající hybridní vrstvou, je nevyhnutelným výsledkem pooperační citlivost.

Naproti tomu, SE DBA smear layer, která je začleněná do kolagenních vláken a pryskyřičného monomeru, spíše rozpouští než zcela odstraňují a to za vzniku hybridní vrstvy. Nižší pooperační citlivost zaznamenanou některými studiemi SE prostředků by tudíž bylo možné přičíst začleněním smear-layer do hybridní vrstvy, a tedy tomu, že dentinové tubuly nikdy nezůstanou otevřené.13 Jiné studie nezaznamenaly stran hypersenzitivity dentinu za použití TE nebo SE systémů žádný rozdíl a jako nejvýznamnější faktor způsobující příznaky pooperační citlivosti bývá spíše než druh DBA špatný pracovní postup.14
Pro shrnutí, výhodami SE  systémů jsou:
1. Menší nároky

2. Není tak důležitá míra vlhkosti dentinu

3. Hloubka proniknutí leptadla a adheziva je podobná, protože oba procesy probíhají současně.

Jednou z, některými studiemi, zdůrazňovaných nevýhod SE systémů je relativně vysoké pH (≈ 2), ve srovnání s tradiční kyselinou fosforečnou s pH ≈ 1, které způsobuje že SE systémy mají ve srovnání s TE systémy nižší pevnost vazby.15, 16 Jiné studie ale nedokázaly najít mezi těmito dvěma systémy významné rozdíly,17 a současný výzkum je neprůkazný. SE prostředky se dělí na skupiny silných a slabých, přičemž první mají pH 1 a druhé mají pH 2.

I když jsou slabší verze méně agresivní a vytváří tenčí hybridní vrstvy, nezdá se, že by tenčí hybridizační zóna ohrožovala pevnost vazby.18 Spíše než tloušťka hybridní vrstvy, je to její celistvost, i.e. absence mezer a dutin, která je pro vznik kvalitní a pevné vazby rozhodující. Další možnou nevýhodou jednokrokových SE prostředků je zbytková voda, která může zůstávat v dentinových tubulech a způsobovat neúplnou polymeraci adheziva a následné selhání retence.19 SE prostředky jsou nicméně inovativními produkty, které jsou dosud v plenkách a k rozptýlení veškerých obav je ještě zapotřebí dalších středně a dlouhodobých studií in vivo.

Osmá a další generace DBA by se měla od sedmé generace rozlišit zejména začleněním látek podporujících přirozenou regeneraci tvrdých zubních tkání tak, aby jejich funkce nezůstala omezena na pouhou adhezi. Tyto nové tzv. biomateriály by měly mít kromě jiných také vlastnosti antimikrobiální, bioaktivní a biofunkční.

Kompozitní pryskyřice
Počet kompozitních materiálů na světovém dentálním trhu je působivý a ohromující. Vývoj v oblasti kompozitních technologií v posledních několika dekádách vedl ke vzniku mnoha nových produktů a výběr správného materiálu pro konkrétní klinický postup se stává náročným a velice komplikovaným. Následující všeobecná klasifikace dělí současné kompozitní pryskyřice, spolu s jejich vlastnostmi a použitím:

1. Hybridní kompozita: Univerzální nebo všeobecné použití, nízká odolnost vůči abrazi, dlouhodobě vyšší drsnost povrchu, například výplně v postranním úseku chrupu, kavity I. a II. třídy.

2. Mikrofilní kompozita: Estetičtější než hybridní, dlouhodobě zachovávají povrchový lesk, například výplně III., IV. Nebo V. tř. K dostání jsou i varianty s vysokým obsahem plniva pro oblasti zatížené žvýkacím tlakem, například kavity I. a II. třídy.

3. Nanofilní kompozita: Podobné mikrofilním kompozitům, nejvíce estetické. Pro esteticky náročné úseky chrupu, vysoká leštitelnost, vynikající optické vlastnosti (opalescence, fluorescence), například kavity III., IV. třídy a přímé kompozitní fazety.

4. Mikro a nanohybridní: Univerzální nebo všeobecné použití.

5. Flow kompozita: Nízká viskozita, nízký modul elasticity, nízký obsah plniva. Vhodné pro oblasti málo zatížené žvýkacím tlakem, a to kvůli jejich malé odolnosti vůči abrazi, nízké pevnosti a vyšší polymerační kontrakci. Polymerační pnutí je nicméně také nízké a to vlivem nižšího obsahu plniva. Tyto materiály jsou vhodné pro malé jamky a rýhy nevystavené žvýkacímu tlaku, výplně v mléčném chrupu, vykrývání podsekřivin pro nepřímé náhrady (např. inleje a korunky) a napětí uvolňující podkládání rozsáhlých a hlubokých kavit I., II., V. tř. a rozsáhlé kavity. K těmto účelům se jako výhodnější jeví varianty s postupným uvolňovánim fluoridů, např. giomery.
V ideálním případě by měla mít kompozita podobné fyzikální, mechanické a optické vlastnosti jako přirozené tvrdé zubní tkáně, které mají nahrazovat. Pro estetické výplně, u kterých stojí v popředí zájmů jejich vzhled a optické vlastnosti, jsou proto ideální volbou mikrofilní popřípadě nanofilní kompozita. Druhá zmíněná jsou však nevhodná pro výplně v postranním úseku zatížené žvýkacím tlakem, protože mají nízkou odolnost vůči abrazi a za těchto okolností je z opatrnosti lepší zvolit univerzální kompozitní materiál, například hybridní nebo mikro či nanofilní.

Přestože kompozitní pryskyřice představují revoluci v záchovné stomatologii, nejsou zcela bezproblémové. Hlavním důvodem selhání kompozitní výplně je netěsnost okrajů a vznik sekundárního kazu.20 Není však fait accompli, že vznik sekundárního kazu souvisí s přítomností okrajových netěsností nebo diskolorací. V současné době panuje názor, že pro vznik kazu jsou rozhodující rizikové faktory daného pacienta, jako např. ústní hygiena, stravovací návyky a přístup k vlastnímu chrupu a jeho ošetření.21

Jak již bylo řečeno, netěsnost okrajů je přičítána polymerační kontrakci kompozita během fáze tuhnutí a pohybuje se v rozmezí 2 až 5 obj. %,22 přičemž vzniká pnutí, které vede k selhání vazby a vzniku spáry (obr. 3 a 4). Polymerační pnutí je možné zmírnit použitou klinickou technikou, modulem elasticity materiálu a geometrií kavity neboli tzv. „C“ faktorem. Ve snaze vyhnout se polymerační kontrakci upravili výrobci chemické složení kompozit tak, aby měla příznivé vlastnosti. Tyto úpravy zahrnují různé velikosti, tvar a objem částic anorganického plniva, stejně jako zlepšení přilnavosti plniva k organické pryskyřičné matrix. Mezi další faktory snižující pnutí patří způsob polymerace, například použití pulzního vytvrzování,23 a postupné vytvrzování jednotlivých vrstev kompozitní výplně v průběhu nanášení.24 Další technikou (viz níže) je použití flow kompozit s nízkým modulem elasticity, coby první podložní vrstvy vstřebávající polymerační napětí a působící proti silám vznikajícím na rozhraní výplně a dentinu.25

Flow kompozita
Flow materiály, představené téměř před dvaceti lety, mají dnes pro svou všudypřítomnost téměř všestranné použití. Vykazují větší tekutost a elasticitu, přičemž nabízejí lepší adaptaci k vnitřním stěnám kavity a jsou pro uživatele velice příjemné. Navíc rentgen kontrastnost těchto pryskyřic umožňuje bezproblémové odhalení sekundárního kazu i kontrolu nad celistvostí okrajů a případnými netěsnostmi. Výplňový materiál by měl disponovat o něco větší rentgen kontrastností než má sklovina, aby bylo možné odlišit kaz,26 a větší než je minimálně dáno ISO normou nebo shodnou či větší než odpovídající ekvivalentní tloušťka hliníku. Toto je obzvláště významné, používají-li se flow materiály jako první podkladová vrstva uvnitř korunky pod další vrstvy univerzálního kompozita. ISO norma pro minimální pevnost v ohybu (dále jen FS) je pro vnější okluzní výplňové materiály 80 MPa a disponuje jí většina v současné době prodávaných flow materiálů. FS závisí na specifickém patentu materiálu a pohybuje se od 70 do zhruba 100 MPa, časem může slábnout a ve srovnání s nezatékavými obdobami se pohybuje přibližně na 80 %.

Ačkoli jsou mikronetěsnosti multifaktoriálním jevem, základním faktorem určujícím jejich velikost je modul elasticity materiálu (dále jen MOE). Podobně jako FS, i MOE se liší v závislosti na daném produktu, a pohybuje se od 3 po více než 11 GPa, a rovněž časem slábne. Za zatékavost a klinickou manipulaci s flow kompozity odpovídají jejich viskoelastické vlastnosti. Schopnost zatékavosti lze u tohoto druhu kompozit rozdělit na nízkou, střední a vysokou.27 Každá varianta je vhodná pro jiné klinické účely. Například vysoce zatékavý materiál je žádoucí pro podkládání kavit nebo pečetění fisur, protože přilne ke stěnám kavity nebo ke složitým prohlubním fisur, zatímco méně zatékavá varianta je vhodnější pro malé kavity nebo opravy, kde by bylo přílišné stékání na obtíž. V současné době disponuje většina flow kompozit pouze malým potenciálem pro omezování množení bakterií, zejména S. mutans, hlavního původce zubního kazu. Přestože několik komerčně dostupných flow materiálů proklamuje svůj antimikrobiální efekt, účinek je obvykle prchavý a působí pouze po dobu několika dní.28 Budoucí vývoj kompozitních materiálů by se měl snažit do složení začlenit jak antimikrobiální tak i bioaktivní složky a zlepšit tak jejich terapeutickou hodnotu.

Závěrem lze říci, že flow materiály jsou vhodné pro oblasti s nízkou okluzní zátěží, ale jsou kontraindikovány pro masivní výplně v oblastech zatížených žvýkacím tlakem. Jejich popularita je založena na snadném použití a flexibilní přizpůsobivosti, zejména ve špatně přístupných oblastech. Klinické použití zahrnuje pečetění fisur, výplně malých kavit, „podložky“, opravy defektů uvnitř výplní a vykrývání podsekřivin pro následné umístění nepřímých náhrad.

Vývoj nového kompozitního materiálu, tzv. kompobondu
Jak již bylo uvedeno výše, nejmodernějšími dentinovými vazebnými systémy jsou SE prostředky, které odstraňují nutnost samostatného leptání tvrdých zubních tkání, přičemž hodnoty jejich vazebných sil jsou srovnatelné s těmi ke sklovině. Vrcholem technologie kompozitních pryskyřic je také představení nano a nanohybridních kompozit. Pokrok v oblasti vazebných prostředků i pryskyřic umožnil vzájemné sloučení těchto dvou materiálů a vytvoření nového dentálního výplňového materiálu, tzv. kompobondu.

Kompobondy využívají výhod SE DBA a pryskyřic s nanoplnivy a umožňují eliminaci adhezivní fáze, jejímž účelem je zajištění vzniku pevné vazby mezi materiálem na straně jedné a povrchem zubu na straně druhé. Tyto materiály bývají označovány jako samoadhezivní kompozita. V podstatě přichází doba, kdy bude možné kompozitní výplně, podobné amalgámovým výplním, zhotovit během jediného kroku, vyhnout se tak vzniku chyb, urychlit postupy ošetření a zlepšit předvídatelnost a dlouhodobou životnost výplní.

První kompobond zvaný Vertise Flow (Kerr) byl na trh uveden v roce 2009. Jedná se o samo-adhezivní flow materiál kombinující kompozitní pryskyřici a SE vazebný prostředek sedmé generace DBA OptiBond All-in-One (Kerr). Vertise Flow je světlem tuhnoucí kompozitní materiál s vlastnostmi podobnými konvenčním flow materiálům, ale navíc s výhodou eliminace vazebné fáze, která je bezpodmínečně nutná před aplikací jakéhokoliv kompozitního materiálu (obr. 5).

Charakteristika a vlastnosti  Vertise Flow
Vertise Flow spojuje vlastností OptiBond, prvního plněného vazebného prostředku uvedeného na trh v roce 1992 (obr. 6), který využil potenciál použití plněného adheziva coby „drtiče“ napětí neboli stress-breaker pod kompozitními výplněmi. Mechanismus vazby Optibondu k dentinu je dvojí: zaprvé chemická adheze je realizována fosfátovou funkční skupinou monomeru GPDM (glycerol fosfát dimetakrylát) spojující se s ionty vápníku v zubu, a za druhé, mikromechanická adheze je realizována vznikem hybridní vrstvy tvořené pryskyřičnou impregnací s kolagenními vlákny a dentinovou smear-layer. SEM a TEM snímky pořízené na universitě v Leuvenu (Belgie) zachycují těsnou adaptaci Vertise Flow jak k dentinu, tak i ke sklovině. Testy mikronetěsností navíc ukazují, že je-li Vertise Flow použit v kombinaci s SE vazebným prostředkem, vykazuje celistvost okrajů srovnatelnou s konvenčními (tj. ne-adhezivními) flow kompozity. 29
Pevnost vazby ve střihu (dále jen SBS), které lze u Vertise Flow a dentinu dosáhnout, je přibližně 25 MPa, což je srovnatelné s vazbou na obroušenou, prizmatickou sklovinu. U neobroušené nebo aprizmatické skloviny je nicméně SBS nižší a je podobné jako v případě použití samotných SE prostředků. Z toho důvodu je vhodné aprizmatickou sklovinu předem sešikmit nebo naleptat a zajistit tak udržitelnou a trvanlivou těsnost okrajů (obr. 7). Naproti tomu je předleptání dentinu při použití Vertise Flow kontraindikováno, neboť snižuje SBS k dentinu. Další nevýhodou předleptání dentinu je to, že se otevřou dentinové tubuly, které se nemusí následným použitím Vertise Flow uzavřít do potřebné hloubky a mohou přispět ke vzniku pooperační citlivosti.

Chemické složení Vertise Flow obsahuje čtyři typy plniva o celkovém obsahu 70 %. Začlenění fluoridu nano-ytterbia zajišťuje vynikající rentgen kontrastnost a postupné uvolňování fluoridů (podporuje bio- aktivitu), předem polymerovaná plniva snižují vznik mikronetěsností a nano-částice zlepšují leštitelnost a tixotropní vlastnosti. FS je 120 MPa a zmírňuje výskyt prasklin. MOE je nízký, přibližně 7 GPa a má absorpční schopnosti vůči napětí (obr. 8).

Vzhledem k tomu, že Vertise Flow funguje současně jako dentinové adhezivum i pryskyřičný výplňový materiál, je k zajištění úplné a dokonalé polymerace obou složek nezbytná delší doba vytvrzování. Reakce při světelném tuhnutí navíc také zastavuje proces leptání tvrdých zubních tkání SE prostředkem tím, že zvyšuje hodnotu pH z přibližně 2 na 7, takže neustálá kyselost nenarušuje vazbu s dentinem.

Další výhodou Vertise Flow je začlenění monomeru kyseliny fosforečné, který umožňuje chemickou adhezi k různým povrchům nepřímých náhrad, včetně slitin nedrahých kovů, zlata, aluminia, zirkonu a křemičité keramiky, např. živcových, lithium-disilikátových nebo jiných presovacích keramických systémů. Tato adhezivní vlastnost je obzvláště užitečná při intraorálních opravách prasklé keramiky, například celokeramických korunek, inlejí nebo onlejí, nebo při opravách odštípnutých keramických prací, aniž by bylo nutné celou náhradu vyměnit (obr. 9).

Zpracování Vertise flow je velmi příjemné a umožňuje jeho mnohostranné použití. Materiál není ani příliš viskózní ani příliš tekutý a vyhovuje proto širšímu spektru klinických použití, ať už jako podložka/pečetidlo či jako výplňový materiál na celé malé kavity. Vertise Flow je k dispozici ve výběru odstínů pro nejnáročnější estetické požadavky, od XL pro bělené zuby po Translucentní odstín na pečetění fisur, které umožňuje viditelnost veškerých budoucích kazů (obr. 10).

Podobně jako skloionomery a jejich obměny, i kompobondy nabízejí vazbu k přirozené hmotě zubu. Nicméně ačkoli mají oba materiály podobné indikace, jejich vlastnosti a zpracování se podstatně liší. Skloionomery se v podstatě váží pouze k dentinu, mají nízkou mechanickou pevnost, průměrnou estetiku a nízkou abrazi, ale nabízejí uvolňování fluoridů i jejich doplnění. Kromě toho je reakce tuhnutí ovlivněna mírou vlhkosti dentinu a probíhá ve dvou fázích. Naproti tomu kompobondy nabízejí vazbu jak k dentinu, tak i ke sklovině, vysokou mechanickou pevnost, nízkou abrazi, lepší estetiku, klinický postup o jedné fázi a uvolňování fluoridů, ale nikoli jejich doplňování.

Klinické implementace  Vertise Flow
Klinické implementace Vertise Flow se neliší od konvenčních flow materiálů, ale Vertise Flow má výhodu eliminace adhezivní fáze. Níže jsou uvedena některá doporučená použití.

Pečetění fisur
Jedním ze základních způsobů ošetření v preventivní stomatologii je pečetění fisur postranních stálých zubů bezprostředně po jejich prořezání do dutiny ústní. Tradičně se toto ošetření provádělo pouze naleptáním skloviny, přičemž se spoléhalo na mikromechanickou retenci a v závislosti na způsobu stravování vyžadovala pečetidla fisur pravidelné výměny nebo opravy. Použití Vertise Flow namísto konvenčních pečetidel fisur nabízí nejen mikromechanickou retenci, ale také chemickou adhezi ke sklovině prostřednictvím SE prostředku, který se váže s ionty vápníku z hydroxyapatitové matrix.

Následující klinický případ zaznamenává pečetění fisur prvního stálého moláru u 14letého pacienta. V ideálním případě by měl být zub izolován kofferdamem, aby byla zajištěna suchost a čistota pracovního pole (obr. 11). Nejprve byl zub opískován oxidem hlinitým, a to za účelem vyčištění jamek a rýh, odstranění případné vrstvy plaku, případného povrchového kazu a možných zbytků starého pečetidla (obr. 12). Následovalo čištění pemzou, kterým byly odstraněny zbytky oxidu hlinitého z pískování (obr. 13 a 14). Po opláchnutí pemzy (obr. 15) byly jamky a rýhy naleptány 37% kyselinou fosforečnou (obr. 16a), stejně jako okolní neobroušená, prizmatická sklovina (obr. 16b). Po opláchnutí leptadla a osušení okluzní plošky byl jasně viditelný klasický ojíněný vzhled skloviny (obr. 17).

Pokračování v příštím vydObrazovou dokumentaci k článku naleznete ve vydání DT č. 1/2012ání  Dental-Tribune.

 

 

 

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

© 2020 - All rights reserved - Dental Tribune International