DT News - Czech Republic and Slovakia - Digitální technika přenosu obličejovým obloukem pomocí dentofaciálního analyzátoru

Search Dental Tribune

Digitální technika přenosu obličejovým obloukem pomocí dentofaciálního analyzátoru

Pacientka drží systém Kois Dento-Facial Analyzer; středová tyčka odpovídá středové linii obličeje a Foxova deska je rovnoběžná s bipupilární linií (Fotografie: Christian Brenes)
Christian Brenes a kol.

Christian Brenes a kol.

Čt. 20 června 2019

uložit

Tento článek popisuje efektivní a cenově dostupnou techniku pro přenos záznamu vztahů obličejovým obloukem do virtuálního artikulátoru pro správnou orientaci digitálního modelu maxily pomocí systému Kois Dento-Facial Analyzer System. V případech komplexní estetické rehabilitace a rehabilitace celého chrupu je pro hodnocení exkurzních pohybů klíčová orientace modelů v artikulátoru. Tento článek rozebírá nezbytné kroky k použití techniky přenosu obličejového oblouku až k návrhu estetických fazet založených na 2D a 3D postupu návrhu úsměvu s využitím klinického případu jako příkladu tohoto protokolu.

Úvod

Digitální pracovní postupy se stávají stále populárnějšími a jsou žádány mezi lékaři a zubními techniky v souvislosti s masivním začleňováním CAD/CAM technologií do každodenní praxe. Digitalizace záznamů a dat prostřednictvím skenování pomocí CBCT (Cone Beam Computed Tomography), intraorálního skenování a virtualizace modelů přispívá k lepšímu komunikačnímu procesu pro diagnostiku, plánování léčby, navrhování a výrobu náhrad v zubním lékařství. V uplynulých desetiletích používali lékaři a zubní technici analogové artikulátory pro simulaci excentrických kloubních pohybů mandibuly, což umožňuje výrobu wax-upů a finálních náhrad – vyhodnocení okluzní funkce je základem pro jakoukoliv úspěšnou léčbu. Obličejové oblouky byly vyvinuty jako doplněk k různým artikulačním systémům pro orientaci maxilárního oblouku do středu rotace kondylů ve třech prostorových rovinách a přenesení polohy čelistí do artikulátoru – pohyby pak mohou být reprodukovány pro vyhodnocení okluze a celkovou diagnózu, jakmile jsou modely v artikulátoru správně sesazeny.

V posledních letech umožnilo začlenění technologie CAD/CAM efektivnější postupy díky automatizaci procesů a snížení podílu manuální práce. Intraorální skenery mohou digitalizovat zubní oblouky a registrovat mezičelistní vztahy. V současné době mnoho systémů CAD/CAM zahrnuje virtuální simulační modul artikulátoru jako nástroj pro simulaci mandibulárních pohybů, který lze nastavit pomocí číselných hodnot pro nastavení sklonu kondylů, Bennettova úhlu, vertikálního rozměru atd. Ekvivalent analogových modelů maxily a mandibuly namontovaných do artikulátoru se však stále uplatňuje v digitálním pracovním postupu pro správné vyhodnocení – hlavní výzvou v rámci digitalizace však bylo přenést polohu maxilárního oblouku bez analogového nástroje, jako je obličejový oblouk. Digitální model situace v ústech se chová podobně jako objekt v prostoru: 3D modely nejsou přesně orientovány v souřadnicích x, y, z v momentě, kdy jsou digitálně skenovány, což znemožňuje identifikaci středové linie obličeje a okluzní roviny bez příslušných referenčních bodů (obr. 1). V případech komplexní estetické rehabilitace celého chrupu je důležité identifikovat středovou linii a rovinu okluze, aby bylo možno rozpoznat případné potenciální překážky a okluzální problémy.

Společnost Panadent představila zjednodušený systém pro přenos studijních modelů do analogového artikulátoru nazvaného Kois Dento-Facial Analyzer System nebo Dento-Facial Analyzer (DFA). Systém Dento-Facial Analyzer je zařízení vytvořené Dr. Koisem a prodávané společností Panadent (Panadent, Kalifornie, USA). Okluzní stojan pro sádrové modely zde pasuje přímo na magnetický držák série artikulátorů Panadent. Několik dalších společností také vyvinulo kompatibilní okluzní stojany pro své artikulátory a podobné systémy. Zařízení se v podstatě skládá z Foxovy desky s nastavitelnou středovou tyčkou (obr. 2). K přístroji je připevněn indexový nosič, který zaznamenává polohu maxilárního oblouku pomocí materiálu pro registraci skusu a přenáší okluzální rovinu pacienta a středovou linii ve 3 prostorových rovinách na analogový artikulátor s magnetickou deskou, která se připojuje k okluznímu stojanu (obr. 3, 4). To umožňuje montáž modelů ve fixní vzdálenosti 100 mm, která je založena na Koisově výzkumu na průměrné ose incizální vzdálenosti, což je doloženo teorií Bonwillova rovnostranného trojúhelníku a Monsonovou sférickou teorií.

Byly navrženy různé techniky pro přenos těchto informací do CAD softwaru, ale většina z nich je časově náročnějších a složitějších, s využitím volumetrických dat CBCT nebo 3D skenerů obličeje a různých softwarů pro generování dat schopných sladit sken horní čelisti s lebkou. Nejdostupnější 3D skenery obličeje (pod 5 000 amerických dolarů) nevytvářejí vysoce kvalitní snímky, které by šly použít k přímému srovnání s modely zubů. Skeny nejsou schopny zachytit barvu a mohou zmást lékaře o skutečné kvalitě podkladové strukturální sítě – kvalita podkladové strukturální sítě je bez barvy typicky zkreslená a dostatečně nevizualizuje tvar skutečného objektu (obr. 5). 3D skenery obličeje navíc musí mít referenční značky pro včlenění digitálních dentálních modelů do skenů obličeje, což činí tento proces složitějším než použití analogového obličejového oblouku.

 

Zaujala vás ukázka článku?

Celý článek můžete prostudovat v příslušném vydání časopisu Digital CZ/SK 1/2019
stáhněte jej ve formátu PDF

advertisement
advertisement